Tak vás oficiálně vítám u mého prvního cestovního článku za rok 2026. Už v září jsem koukala na letenky na zimu, protože jsem věděla, že se mi po teplém počasí bude stýskat. Navíc leden mi vždycky přijde jako nejdelší a taky nejdepresivnější měsíc z celého roku.
Dubaj bylo jedno z těch míst, které jsem chtěla navštívit od doby, kdy jsem se o něm dozvěděla. Akorát jsem vždycky měla tak nějak zažité, že je to hodně drahá destinace, na kterou musíte dlouho šetřit. Než jsem začala koukat na letenky přes Kiwi. Tam na mě vyskočily letenky od nízkonákladovky Air Arabia. Otevírali totiž novou linku na trase Praha – Sharjah, což vesnice, nacházející se vedle Dubaje (něco jako kdyby ve Zdibech bylo další letiště pro mezinárodní lety). Letenky na tomto letišti jsou daleko levnější, než když letíte do letiště v Dubaji, které hlavní. Zpáteční a letenky bez přestupu jsem tak sehnala za krásných 4600 Kč. Pro srovnání, když jsem koukala na letenky s příletem na letiště v Dubaji stály zhruba 8000 Kč. A tak jsem to brala jako znamení. Dovolenou jsem naplánovala na 11 dní.
A pak přišla nervozita z neznáma. Zase jsem se začala bát protože to bylo poprvé, co jsem jela sama mimo Evropu. Navíc to bylo 11 dnů, což byl zatím můj nejdelší sólo výlet. Nervozita vrcholila v den odjezdu, kdy přišly klasické myšlenky, zda jsem si zabalila vše, abych stihla let… Naštěstí vše proběhlo v pořádku, a já mohla usednout do letadla. V tu chvíli ze mě nervozita opadla. Jakmile letadlo vzlétlo, přišlo uklidnění a už jsem se těšila na mojí novou destinaci. Odlétala jsem v půl desáté večer, takže mě čekala noc v letadle. Kupodivu jsem i na několik hodin usnula. Což se mi bude následující den hodit.
Když jsem přiletěla na letiště, stal se mi hned první fail. Když jsem hledala východ z WC, omylem jsem vstoupila do modlitebny. Ta místnost nebyla označená a já jsem si myslela, že je to cesta ven. Ale nikdy není nic perfektní. Na každé mé větší cestě se staly nějaké faily, s tím je potřeba počítat. To jsem alel nevěděla co mě ještě bude čekat za chvíli.
Poté, co jsem sehnala SIM kartu do mobilu, jsem si zkontrolovala trasu a začala hledat autobus. Bohužel z letiště Sharjah nejede žádný přímý autobus do Dubaje. Podle mobilu jsem měla asi třikrát přestupovat, protože můj apartmán se nacházel v centru Dubaje. Po několika rozhovorech s různými lidmi se i podařilo nastoupit na autobus, kterým jsem měla jet. Ale řidič mi nedokázal poradit, kde mám přestupovat. A zastávky, kolem kterých jsme jeli, na sobě neměly napsané názvy, jen čísla autobusů, které zde zastavují. A tak jsem dojela samozřejmě někam úplně jinam, než jsem měla. Naštěstí, nějakým zázrakem jsem ale vystoupila na zastávce, kde jel další autobus, který už mě odvezl na okraj Dubaje, kde už jezdilo metro. Zde se poprvé objevila ochota místních lidí. Když jsem nastoupila do autobusu, zeptala jsem se řidiče, zda si mohu u něj koupit lístek (tak jako jsem zvyklá z Prahy, když jedu na vesnici) ale tak to samozřejmě v Emirátech nefunguje. Lístky totiž v Emirátech nejsou, existují jenom karty, na které si dobíjíte peníze. Karty si můžete dobýt jen na některých autobusových stanicích nebo v metru. Takže ten řidič pochopil, že jsem jenom turista a vezl mě vědomě na černo.
Cesta tímto autobusem byla vyčerpávající. Na kraji Dubaje se začala tvořit kolona a jenom cesta tímto spojem trvala přes 2 hodiny. Pro představu, navigace mi ukazovala, že mi cesta z letiště do mého apartmánu, bude trvat 2,5 hodiny. Když jsem se konečně dostala k metru, cesta už byla rychlejší. Metrem jsem jela přes velkou část města ale užila jsem si to. Dubajské metro jezdí hlavně na povrchu, takže máte šanci vidět první mrakodrapy a památky. Po další hodině jsem se dostala k mé poslední části cesty – další jízdě autobusem. Autobus ale měl samozřejmě zpoždění, a tak jsem musela čekat. To mi zas tak nevadilo, jelikož jsem byla na sluníčku, které mi krásně pražilo do zad. Kromě onoho zpoždění jsem se samozřejmě opět zasekla v zácpě a ve finále jsem se už jenom modlila, abych se konečně dostala na pokoj. Zpětně jsem zjistila, že by mě vyšlo rychleji jít pěšky od stanice metra Business Bay. Po celý pobyt jsem si vypěstovala odpor k tomuto autobusu, takže jsem domů chodila pěšky od stanice metra Dubai Mall, která byla blíž než již zmíněná stanice Business Bay.
Ale na ten první okamžik, kdy jsem odemknula svůj pokoj, nikdy nezapomenu. Vybrala jsem si nádherný apartmán v centru Dubaje s balkonem, ze kterého byl výhled na ostatní mrakodrapy. Tenhle výhled byl mým na následujících jedenáct dní. Každé ráno a každý večer jsem se kochala tímto výhledem. A hrozně ráda na něj vzpomínám…
Tak toto byla moje cesta do Dubaje od letiště Václava Havla, až ke dveřím mého apartmánu v Dubai Downtown. Můžete se těšit na další články, které mám v plánu o Dubaji napsat…
Dodatkem bych ráda napsala, že jsem toto místo navštívila v lednu roku 2025, takže jsem stihla odletět před katastrofou, která se tam aktuálně děje.
